Díky organizaci IDIF s. r. o, jsem měl možnost se zúčastnit jako lektor expedice po Jižní Americe. S prima partou lidí jsme přistáli v Santiagu de Chile, kde naše cesta započala. Místní kultura pro mě byla zcela něco jiného, než na co jsem zvyklý. V krátkosti napíši pár řádků o tom, co mne zaujalo a jak jsme si cestu užily.

Cesta, kterou jsme podnikly, vedla přes Chile, Bolívii, Paraguay, trochu jsme viděli i z Argentiny a zakončili jsme ji v Brazílii. Celkově jsme tam strávili 16 dní. Z toho se dá jednoduše vyvodit, že míst bylo hodně a času málo. Viděli jsme toho nekonečně mnoho a zažili jsme opravdu zajímavé chvilky. Bezpochyby se chci do těchto zemí vrátit a strávit tam více času a více se věnovat jednotlivým lokalitám delší čas, protože k focení tam toho je opravdu hodně.

Pár pěkných míst u San Pedra de Atacama

Jedním takovým místem je pouštní oblast Salar de Atacama a solné jezero Chaxa, kde jsou za dobrého počasí krásné scenérie a mimo jiné se tam dají pozorovat až tři druhy plameňáků. Předem bych chtěl zdůraznit, že expedice byla založená především na fotografování krajin. Do styku se zvířaty jsme se dostali jen okrajově.

Měli jsme naplánovaný východ slunce u nejvýše položených gejzírů na světě. Přesněji v El Tatio, které jsou 4320m.n. m. Nabízelo se hned několik krásných snímků, které stály za pořízení. S naprostou jistotou můžu říct, že ta oblast je natolik velká, že není možné za jeden den nafotit vše, co tam je. A už vůbec není možné během jednoho týdne z takového místa dostat 100% výsledek. My jsme měli skvělé podmínky! Teplota se pohybovala okolo -5°C, což jenom podporovalo kouřící fumaroly a mohly vznikat velice zajímavé snímky.

Takovou zajímavostí pro turisty, ale i unavené fotografy, tam pak jsou termální bazény, které mají teplotu až 35°C. To už člověka zahřeje v takové zimě.

Večer jsme jeli fotografovat písečné duny a plánovali jsme západ slunce nad údolím Valle de la Luna. Bohužel se nám obloha zatáhla a my jsme se rozhodli jet na hotel. To se ukázalo jako chyba, protože se nad našimi hlavami děla neuvěřitelná světelná show v podobě červánků. Několika minutové červené orgie začaly rychle a stejně tak rychle skončily. Nádhera, kterou jsme si si nestihli nenafotit se už pak neopakovala ani jednou.

Bolívie a její krajina

Když pominu byrokratické jednání bolivijských orgánů, tak musím konstatovat, že to je nyní jedna z mých nejoblíbenějších zemí! Krásná krajina lemovaná andskými horami v čele s horou Licancabur (5916m). Při cestě do Bolívie jsme se setkali ještě s jednou nepříjemností, nadmořskou výškou. Většina z nás nebyla výše než je Sněžka. To mělo za následek bolest hlavy a mírný nedostatek kyslíku. Člověk, který chvíli zapomněl zhluboka dýchat, najednou pocítil zrychlený tep a nedostatek kyslíku. Stačilo udělat pár rychlejších kroků do kopce a člověku se zdálo, jako kdyby běžel maraton.

Mezi mé oblíbené lokality se dostala Bolívijská národní rezervace Eduardo Avaroa. Spousta krásných lagun a v pozadí zasněžené vrcholky hor. Scenérie, o kterých se někomu pouze sní. Takový potenciál jaký byl právě v této oblasti, jsem dlouho neviděl. Mít jen víc času pro prozkoumání všech míst. Nyní jsme se pohybovali přibližně 4500m.n. m a bylo to znát. Člověk si začal zvykat, ale stále to nebylo ono. Po celodenním focení jsme se ubytovali v hotelu uprostřed pouště. Kolem pouze kamenitá poušť, jinak nic. Nádherný pocit a to i přesto, že jsme byli pár dní bez signálu. Veškerou komunikaci museli zprostředkovávat mistí s jejich vysílačkami. Pro lidi, co nemají rádi turisty a fronty lidí na fotografovanou scénu, výslovně doporučuji tuto oblast! Lidi tu nejsou a jeslti, tak neotravujou dlouho.

Jedním z krásných koutů světa je největší solná pláň Salar de Uyuni (3650m.n. m) s rozlohou 10 582 km². I když byla zrovna podmáčená, i tak to byl neuvěřitelný pohled. Krusta, která je ze soli má cca 30cm a pod ní je už pouze voda. Jednou takovou zajímavostí je, že obsahuje velké procento lithia. Dokonce se zde vytěží až 70% světové zásoby. V Bolívii nasekají z této krusty kvádry, které pak používají na stavbu domů a hotelů, v jednom takovém jsme spali i my.

Trochu smutnou součástí je, že většinu práce dělají děti a to už od nějakých 10 let. Těžaři pracují celý den a nahrabávají hroudy soli, kterou nechávají proschnout a posléze ji nakládají na auta. Pak ji odvážejí do vesnice, kde se čistí a pytluje se jako jedlá sůl. Jen pro zajímavost – 50kg soli se v přepočtu na naše prodá za cca 8 Kč!

Jednou to muselo přijít

Všichni mě varovali na tři základní věci! Důkladně si mýt ruce, nepít jejich vodu (jen balenou), nedávat si led. Všechno jsem dodržel, a přesto jsem se já i Jakub Vaněk (druhý lektor) druhý den pozvracely. Trochu nevhod, jelikož nás čekala 8 hodinová cesta do města Sucre. Nikomu nepřeju ten divný pocit v břiše při jízdě na hrbolaté cestě. Naštěstí jsme měli strážného anděla. Díky bohu, že existují doktorky, které jezdí na podobné expedice a vozí sebou různé léky proti zvracení. Tímto bych chtěl Míše ještě jednou poděkovat!

Nebudu tady psát o městech a historických událostech nebo něčem podobném, to si můžete najít na netu všude. Takže města úplně přeskočím.

Rovnou se vrhnu na Národní Park Iguazu, na ptačí rezervaci, kde jsem očekával, že to pro mě bude hotový ráj. Bohužel se tak nestalo. Jako zoologická zahrada to bylo moc pěkné, ale pro fotografa divoké přírody to není ta správná volba. Pravda je taková, že většina zvířat je ve volně přístupných voliérách, nicméně jsou stále za pletivem a to prostě není ono. Neznám místo, kde se dostanete k tukanovi tak blízko, že se vám hrabe ve vlasech. Ale na druhou stranu, ten pocit kdy se plížíte k tukanovy z volné přírody, je mnohem víc vzrušující. Ale o zvířatech až později.

Iguazu a nejkrásnější vodopády Jižní Ameriky

Obrovský komplex Iguazu Waterfalls se nachází na Argentinské i Brazilské straně. Oba dva pohledy jsou naprosto nepřekonatelné. Smůla, když o Velikonocích nepouštějí vodu a vodopády jsou díky tomu dost nudné. Namísto dech beroucích vodopádů tu byli jen malé „čůrky“. Mimoto se ošklivě zatáhlo a počasí se dost zhoršilo.

Co může být zajímavé, je to, že se vás sem tam může někdo zeptat, jestli jste profi fotograf. Rozhodně řekněte, že ne! Že to je pouze vaše hobby a profík nejste. Protože v opačném případě se tam platí dost vysoké poplatky.

Trochu adrenalinové může pro někoho být výlet člunem až pod vodopády. Přesněji pod Ďáblův Chřtán – největší vodopád. Sice budete mokrý jak blázen a z focení taky nic moc nebude, ale zážitek to může být dobrý. My jsme se kvůli počasí rozhodli takovou akci neuskutečnit.

Je tam ale ještě jedna možnost focení, která je mnohem lákavější, ale i dražší. Jde o okružní let vrtulníkem. Mám dojem, že to vycházelo na nějakých 100-150dollarů/osoba. Ale aby to za to stálo, tak se vyplatí mít čistou oblohu a ne „plechárnu“ jako my.

I když jsem byl v několika zemí, několik dní fotek mám málo. Ale i přesto to byla moc fajn expedice a doufám, že se tam brzo znova podívám.

Po dlouhé odmlce vkládám článek, pro lepší návaznost doporučuji si přečíst článek předešlý: Setkání s Pižmoněm díl I.

Další den jsme opět vyrazili do terénu s vidinou lepších fotek. Tentokrát zkusíme jít o kopec dál a uvidíme, jestli nám štěstěna bude přát. Na parkovišti jsou informace o výskytu pižmoňů, sobů, i losů. Ovšem v dohledu není vidět nic, co by se alespoň vzdáleně těmto zvířatům podobalo. Rozhodli jsme se, že se rozdělíme a tím prozkoumáme větší prostranství. Kluci šli na jeden kopec a já na druhý. Když jsem se vyškrábal na vrchol, viděl jsem jen kamení. V dálce jsem zahlédl pohybující se kámen, který se nápadně podobal pižmoňovi.

Já, krásně odpočatý a najedený, jsem čekal, až kluci dorazí ke mně a chytí druhý dech, abychom mohli společně vyrazit za krásným pižmoním samcem. Ten neměl zrovna náladu na fotografické dopoledne a začal se nám vzdalovat. Nelíbila se mu naše společnost, nechtěl být otravován dotěrnými turisty, což jsme i chápali. My jsme se ovšem nevzdávali, přece jsme nejeli 3000km jen kvůli tomu, abychom ho viděli a nafotili si pár bezvýznamných portrétovek z předešlého dne.

Po několika desítkách minut jsme ho nahnali až na horizont. Člověk si v těchto chvílích musí dávat pozor, aby se neobjevil tváří v tvář tomuto statnému zvířeti, protože přímý kontakt by nebyl pro člověka moc příjemný. Je důležité se pohybovat pomalu a stále znát polohu zvířete.

Nakonec i přes všechno naše snažení, vytočený pižmoní samec utíká vysokou rychlostí dolů z kopce a nám zůstaly oči pro pláč. Ale moment! Dole vidím další pohybující se velké hnědé kameny! Paráda, on nás zavedl k celému stádu, které čítá 11ks i s mláďaty! Skvělý pocit vidět je pohromadě ve volné přírodě.

Tak už tu hlavu zvedni k sakr….

Byly to skvělé chvíle strávené v jejich přítomnosti. Až neuvěřitelné, jak rychle si zvířata dokázala zvyknout na naší přítomnost. I když o nás stále věděla a při jednom neopatrném pohybu šla okamžitě do „kruhu“ bylo úžasné pozorovat jejich přirozené chování.

Jak už jsem psal v minulém článku, oni si uvědomují svou velikost, nicméně v přítomnosti mláďat se jejich chování změní. V okamžiku, kdy překročíte útěkovou vzdálenost, celé stádo se zvedne a udělá jakýsi kruhovitý útvar, ve kterém semkne mláďata uvnitř a tím je chrání. Neuvěřitelné, jak rychle se dokáží zformovat.

Jinak tomu je, když tuto vzdálenost překročíte pouze u jednoho dospělého zvířete s mládětem. V takovém případě doporučuji udělat několik kroků zpět a zbytečně neprovokovat. I takové chvíle jsme zažili, stačí chvilka nepozornosti a může být problém. Na otázku jestli je zvíře nebezpečné, se hodí odpověď, že není. To platí v případě, že jste od nich 100 metrů. Podle načtené etologie, u pižmoňů se udává útěková vzdálenost něco okolo 50-100metrů a doporučená pozorovací vzdálenost od zvířat je 200m. Bohužel pro dobrou fotografii musíme být ve vzdálenosti maximálně 20 metrů a nejlépe k 15metrům, což vyvolává další otázku. Máme šanci se na takovou vzdálenost dostat bez újmy na zdraví? Ano, určitě, ale jen v případě dodržení určitých pravidel. Já jsem se dostal v průběhu focení na 10 metrů k mláděti! Pravda, že ta fotka stála dost úsilí a trpělivosti, ale fotku mám a přežil jsem to ve zdraví. Jelikož jsem byl tolerován stádem a přibližoval jsem se pomalu, “neměl jsem se čeho bát“.

A jak se chová, když chce útočit? V první řadě začne hlasitě funět, frkat a otřásat hlavou. Dalším znakem nervozity je hrabání jednou z předních končetin. A v poslední řadě ten nejmíň příjemný ukazatel je přímé rozeběhnutí proti vám! Tohle se považuje za poslední varování, zvíře nakonec zastaví a vrátí se zpátky ke stádu, ale kdo vám to zaručí, že se opravdu zastaví!?

Velmi důležité je mít stále dobrý výhled na zvíře, zbytek stáda, ale i na ostatní fotografy. My jsme naší blbostí obklíčili celé stádo a tím se dostali do pozice, kterou pižmoni považovali za útočnou formaci. V záchvatu fotografické euforie jsme si ani jeden nevšimli jasných znaků. Dominantní samec, který stál za mírným kopečkem a kvůli kterému jsme měli výhled jen na jeho horní část těla, se stále předkláněl a žral trávu. Omyl, nežral, ale funěl a hrabal přední končetinou. Potichu jsem si říkal: „Tak už tu hlavu zvedni k sakr…“. Ani jsem nestačil dopovědět větu a samec se dal na útěk. Na těch pár vteřin se všechno zdálo být jako zpomalený film. V hledáčku se mi promítalo cvakání závěrky s obrázkem stále se přibližujícího samce, který se mi posléze nevešel do hledáčku. Periferně jsem si všiml, jak kluci berou stativy a odbíhají pryč, přičemž já stále držím spoušť a exponuji na plné obrátky. Najednou mi to docvakne, balím vše, co poberu a utíkám za nimi. Dobíháme s úsměvem na rtech, ale zdaleka nám nedošlo, co se vlastně stalo. Zážitek to byl ohromný, ale veškerý respekt, který jsme vůči nim ztratili, byl okamžitě zpátky. Tahle zvířata, ač působí neohrabaně dokáží vyvinout 60km/hod pod tři sekundy, což je úctyhodné. V dalších pokusech o přibližování jsme si dávali sakra pozor na to, kam kdo jde.