Když není světlo dokonce není, co fotit, nezbývá nic jiného než improvizovat. Bohužel ani tentokrát nám nepřálo počasí, nicméně jsme se z toho snažili vykřesat, co se dalo.
V životě by mne nenapadlo, že bych v Norsku mohl někdy fotit kraba, vrabce nebo lumíka. A přesto se tak stalo. Důvodem byl nedostatek hlavních objektů, za kterými jsme se do Norska vypravili. Možná i ztráta světla nám dopřála více prostoru pro manévrování. Díky improvizaci jsme si užívali focení po celý den a vždy jsme si našli objekt, který stál za fotku.

Vrabec , studio a kupa lidí
Byli chvíle, kdy jsme jen posedávali venku před chatkou a plánovali jsme, co půjdeme fotit. Nikdy by mne nenapadlo fotit vrabce a dokonce jsem to zavrhoval. Přece jsem nejel do Norska, abych si cvaknul ptáka, kterého je v ČR nepřeberné množství. Nicméně Míra si nekompromisně ulehl a začal s focením, zatímco já jsem drobil chleba. Výsledek mě donutil si lehnout na štěrkovitý podklad našeho parkoviště.
Aby fotka nebyla tak prázdná vymyslel jsem si, že tam přidáme nějakou tu zeleninu. I když to nebylo zrovna to pravé, svůj účel to splnilo.
Po chvíli focení se kolem nás začali hemžit zvídavé obličeje, cizí fotoaparáty a nenasytní „chlemtáci“ jak jsme je s radostí nazývali (Chlemtáci: racci, autor: Jaromír Kadeřábek). Čas od času se stalo, že si vedle nás zalehl Francouz, Němec nebo Nor a fotili jsme bok po boku.

Krab a kus pobřeží
Dalším vedlejším produktem byl krab, kterého jsme „vyrvali z pařátů rackovi“. Jinými slovy ho racek pustil a my jsme si ho drze ukradli. A mohlo začít foceníčko, nejprve trocha řas, ale nic extra dokonalého to nebylo. Prostředí se mi příliš nezamlouvalo, tak jsem se soustředil na macro. To už bylo lepší, ale i přesto jsem měl jiné, snad lepší úmysly. Plná hrstá vody a jemně polévat červenohnědý krunýř se zdálo jako zajimavý efekt, ale krabovi se to příliš nelíbilo a často zastrčil oči, což nevypadlo na výsledné fotografii dobře.
Když jsem dotáhl do konce svoje myšlenkové pochody, přišel na řadu odraz ve vodě.  Z počátku to vypadlo opravdu skvěle, ale nebyli jsme zcela spokojení kvůli pozadí, které nás trochu rušilo. Díky bohu Míra, hnidopich, mě donutil přesunout kraba na jiné místo s lepším pozadím a výsledek opravdu stojí za to -  s tím, co bylo k dispozici to lépe nešlo.
Nyní při důkladnějším prohlížením fotek mě již napadají vylepšení, ale to až při další návštěvě.

Linduška jako poslední nelétavé mládě
Měli jsme opravdu štěstí, když jsme narazili na téměř odrostlé mládě lindušky. Zjistil jsem, že už to bylo hraniční období, kdy můžeme takto jednoduše nafotit mladé jedince od Lindušky v jejich dospělém šatu. Nebylo, co vymýšlet, neposedné ptáče nevydrželo chvíli stát a čas krmení se blížil. Nezbývalo nic jiného než udělat pár snímků a jít o dům dál. Ale i přesto to bylo příjemné setkání.

Lumík, skokan ze skal
O samečkovi Lumíka je znám mýtus masových sebevražd. Lumíci jsou hnáni silnými biologickými touhami a začnou migrovat ve velkých skupinách, pokud se výrazně zvýší hustota jejich populace. Lumíci umějí plavat: mohou se tedy ve snaze najít nové působiště rozhodnout přeplout řeku či rybník. Příležitostně, a především je to případ norských lumíků ve Skandinávii, se velká migrující skupina dostane na útes nad oceánem. Zastaví se, ale nakonec je pohlavní pud donutí skočit z útesu a plavat – někdy pak zemřou vyčerpáním. . Míra jednoho samečka zahlédl a začalo nahánění. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme si všichni přišli na své, a jelikož nebyl k focení žádný pižmoň, soustředili jsme se na tyhle drobečky. Jestli hledáte nějaká umělecká díla, tak se nedočkáte. Tenhle prcek je neobyčejně mrštný a téměř nezachytitelný. Řeknu vám, dá to dost práce si ho vyfotit.